Co nejcennějšího jsme si přivezla z našeho 3 měsíčního pobytu ve Španělsku?

Je to jen pár dnů, co jsme se vrátili domů… vánoční přípravy jsou v plném proudu… ale abych mohla vytěžit co nejvíce uvědomění z naší cesty, našla jsem si vědomý blok na rozjímaní – to abych si ujasnila všechny přínosy i negativa naši cesty, to abych s nimi mohla dále pracovat ve svém životě… To aby to vše mělo hluboký smysl.

Jak to celé vlastně bylo?

Na jaře jsme se rozhodli, udělali jsme řadu pracovních opatření, požádali ve škole o individuální studium a v září jsme napakovali naše velké auto hromadou „potřebností“ a vyrazili i s našimi 3 dětmi a psí slečnou na jih.

Cesta byla dlouhá, ujeli jsme 3000 km a dojeli do malé vesničky v horách pod Sierrou Nevadou – s překrásným výhledem do údolí a na moře. Hned po příjezdu jsme zjistili, že s autem nejsme schopni dojet až k domu, protože uličky jsou tak uzoučké, že bychom se tam nejspíš někde šprajcli… 

A tak jsme všechny věci postupně nosili asi 350 metrů – z kopce, do kopce, z kopce a opět do kopce… Už v ten okamžik jsme si uvědomili, jaká ta naše dobrodružná cesta bude výzva.

A taky že byla!

Náš „dočasný domov“

Bylo toho tolik, co bylo mnohem náročnější a komplikovanější než doma – počínaje nejbližším supermarketem, který byl vzdálený 25 minut jízdy autem v prudkých serpentinách v horách, přes neschnoucí prádlo ve starém vlhkém domě, každodenní vaření pro 5 lidí, dveře bez kliky, profukující okna až po nekonečné množství učení se 3 dětmi, které jsou momentálně v 8., 6. a 3. třídě… a to vše jsme prožívali všichni společně – 24/7 spolu.


ALE naprosto všichni jsme se na cestě domů shodli, že naše cesta stála za to!

Naprosto všichni jsme se shodli, že nás obohatila na celý život.

Vrátili jsme se jiní… obohacení o nevyčíslitelné množství zážitků, prožitků, objevů, výstupů z komfortní zóny…

Našim příbuzným se zdá, že děti děsně vyrostly… je možné, že o nějaký ten centimetr ano… ale především vyrostly tam uvnitř. Objevili v sobě nesmírnou samostatnost, pocit zodpovědnosti a odvahu komunikovat s vnějším světem, objevovat nové a vystavovat se výzvám.

A pokud bych já měla shrnout do jednoho slova, co jsem si přivezla z naší cesty já osobně, tak řeknu: VDĚČNOST.

Vděčnost za to, že jsme si mohli dovolit odjet. Že máme oba práci, která nám to umožňuje, odvahu vydat se do neznáma, otevřenou mysl vystavit se nekomfortu i neznámému…

Vděčnost za to, jaké máme krásné vztahy mezi sebou – s manželem ale i s dětmi. (To neznamená, že se nedohadujeme a nehádáme… ale vždy když bouře přejde, tak k sobě cítíme úctu, lásku a pochopení…)

Vděčnost za to, co jsme mohli zažít.

Vděčnost za to, co tady doma mám. A kolik toho je, co jsem do dnešního dne přehlížela… Myslím, že nastal čas si opět začít psát deníček vděčnosti… Nic neodkládat a začít hned dnes.

Vděčnost za to, že mohu žít a prožívat život všemi smysli.

Nemyslím si, že každý potřebuje nebo musí odjet tak daleko a na tak dlouho, aby v sobě zažehnul plamen vášně a úcty k životu. Je mi jasné, že to, co pro nás bylo krásné, by pro jiného mohlo být drama, které by vnímal jako neúnosné a katastrofu… Každý si zvládneme naložit jiné výzvy. Každý jsme jedinečný. A proto naslouchejme svému vnitřnímu hlasu, vystavujme se výzvám a cestám poznání, ke kterým nás vede náš vnitřní hlas.

Nestagnujme. Neupadejme do stereotypu. Nepřežívejme den ode dne. Nespokojme se s automatizmem. Pojďme čelit výzvám, vystavujme se nekomfortu, poznávejme nové, aby v nás mohl proudit skutečný život!

Prožívejme svůj život naplno. To je totiž jedním ze základních smyslů života každého z nás!

S láskou, velikánskou pokorou a naplněná vděčností