Pohřeb: smuteční setkání nebo skvělá party?

Na kontroverzní myšlenku, jestli by měl být pohřeb vážným a smutečním setkáním nebo pořádnou veselou party mě přivedl fakt, že mi před několika dny zemřela babička a minulý týden se konal pohřeb.

Už několik let jsem měla jasno, že všechny děti vezmu na první pohřeb, který se v naší rodině bude konat. Od malička je vedu k přijímání smrti jako součásti našich životů. Od malička jim vysvětluju, že není začátku bez konce, že žádné tělo není nesmrtelné a že je to tak v pořádku…

Přesto (a možná i proto) úmrtí mojí 90ti-leté babičky otevřelo intenzivně téma umírání a odcházení z tohoto světa u nás doma a přivedlo i mě osobně k neplánovanému a hlubokému zamyšlení.

Tento článek je čistě mým subjektivním úhlem pohledu a je ok, pokud to vnímáš jinak… Moc bych si ale přála, abys dočetla tento článek a udělala si až po jeho dočtení vlastní názor.

A co jsem si uvědomila?


Ve společnosti převládají tato přesvědčení:

  • lidi se bojí smrti
  • o smrti se málo mluví – toto téma je tabu
  • s dětmi by se o smrti nemělo mluvit, nebo jen okrajově a velmi opatrně
  • děti by neměly chodit na pohřby
  • dospěláci neradi chodí na pohřby
  • smrt je vnímána jako něco negativního

S těmito přesvědčeními se neztotožňuju. Už před touto událostí jsem vnímala smrt a odcházení z tohoto života jinak. V posledních dnech jsem si ale ještě mnohem intenzivněji uvědomila svůj vlastní úhel pohledu. A neplánovaně jsem si vyjasnila, jaký by měl jednou být můj pohřeb.


Životní poselství zesnulého přežívá. Je ukryto v pozůstalých… v jejich návycích, tradicích, názorech a jejich srdcích.

Jak tedy vnímám smrt, loučení se zesnulým a sdílení informací ohledně umírání já osobně?

  • Miluju svůj život a užívám si ho každým coulem. Ano, ještě citím, že zde mám své poslání a malé děti, které mě potřebují… ale i tak už dnes cítím pocit naplnění smyslu mého života. Už dnes jsem ochotná přijmout smrt a nebojím se jí. Už dnes vím, že můj život byl krásný, naplněný a smysluplný… A s tímto pocitem se z tohoto světa bude dobře odcházet.
  • Pohřeb vnímám jako přechodový rituál mezi životem na zemi v lidském těle a smrtí (tedy „životem“ mimo tělo).
  • Myslím si, že loučení se zesnulým by se měla zúčastnit celá rodina i přátelé, nemělo by to být vnímáno jako nepříjemné setkání, na které se musí jít… ale naopak si myslím, že by to měla být událost, na kterou by se pozůstalí měli těšit. Díky tomuto demonstrativnímu rozloučení si totiž pozůstalí mohou vyjasnit svůj vztah, nevyřešené záležitosti se zesnulým apod.
  • Smrt je nedílnou součástí naší pozemské existence.
  • Tak jako s radostí oslavujeme narození nové bytosti, tak bychom měli oslavovat i umírání a odchod z tohoto světa. Každý jednotlivý člověk tu po různě dlouhou dobu vykonával svou službu a naplňoval své životní poslání a jeho poselství zůstane v nejrůznějších formách pro pozůstalé nadále. Ať už v jejich návycích, tradicích, názorech nebo jejich srdcích.

Už vím, jaký chci mít jednou pohřeb.
Škoda, že si tu party už moc neužiju…

Jaký bych si jednou přála pohřeb a proč?

  • Můj pohřeb by jednou měla být jedna velká a veselá párty.
  • Pohřeb vnímám jako radostnou oslavu mého života.
  • Přeju si, aby všichni vzpomínali na veselé příhody, které jsme společně zažili a zasmáli se jim.
  • Nevadí mi, pokud zavzpomínají i na mé „slabé stránky.“ Jsem jen člověk a dnes a denně dělám spousty chyb. Nejsem dokonalá a přeju si, aby si mě pozůstalí pamatovali se vším všudy.
  • Chci, aby na mém pohřbu hrála veselá hudba, např. „Time of my life“ z hříšňáku nebo nějaká veselá popová písnička.
  • Chci, abych byla zpopelněna a aby byl můj popel rozprášen na klidném místečku v lese. Nechci svazovat mé děti a jejich děti tím, že se budou starat o nějaký „šutr“ na hřbitově a že budou muset bůhví jak daleko někam cestovat.
  • Přála bych si, abych zůstala ve vzpomínkách a v srdcích… To je totiž pro mě to NEJ!

Pokud se teď smrti bojíš, je dost pravděpodobné, že nemáš pocit, že žiješ svůj život naplno. Bojíš se přijít o příležitost, ještě tu něco odžít a taky si to tu užít.

Základem spokojeného života je vědět, co je pro mě osobně důležité, co mi dělá radost a na co mám zaměřit pozornost.

Není možné se jen životem hnát. Odškrtávat si splněné úkoly, které nám život servíruje aniž bychom se zastavili a ujasnili si, kterým směrem se chceme a potřebujeme vydat.

Většina lidí se životem žene,
nechává se unášet a plní úkoly, které jim okolní svět servíruje aniž by se zastavili a nejprv si vyjasnili, kam vlastně sami chtějí plout a co je pro ně osobně důležité.

Spousta lidí je zahlcená tolika „problémy“ a tolika úkoly, které je udržují stále busy, že nemají ani pomyšlení věnovat se obecným úvahám o smyslu života… natož úvahám o smyslu jejich vlastního života.

Ale to je špatně!
Přesně tam bychom totiž měli začít!

Prioritou číslo jedna v našem životě by mělo být to, že si uděláme čas a prostor na to, abychom si vyjasnili, co od života chceme.

Až když máme vše jasné, můžeme se rozběhnout a začít se „honit“ za úkoly. Za úkoly, které by měly ale vést k naplněnému životu podle našich osobních představ!

Pak se nemůže stát, že na smrtelné posteli budeme litovat, že jsme svůj život probendili… nebudeme litovat toho, co jsme neudělali a s kým jsme dostatečně nebyli.

A pokud nevíš, kde s tím dnes začít a jak si své osobní priority vyjasnit, tak ti s tím můžu pomoct. Vytvořila jsem totiž speciálně pro takový účel Menu SebeLÁSKY. Je to takový kratičký návod v PDF. Díky němu si uvědomíš, co je pro tebe v životě důležité a jak na tyto priority zaměřit pozornost.

Každý to máme jinak… A je to tak v pořádku!
Ale proto se nejedná o dogmatický a univerzální návod pro každého.
Menu SebeLÁSKY je návod na kratičké cvičení, ze kterého získáš naprosto unikátní výsledek, který je klíčem ke tvému šťastnému životu!

Stáhnout zdarma Menu SebeLÁSKY si můžeš <<< ZDE >>>

Budu moc ráda, když se se mnou v komentářích podělíš o svůj názor na tento článek. Budu moc ráda, když vyjádříš souhlas i nesouhlas. Budu moc ráda, když mi napíšeš, jak to vnímáš ty. Třeba mi otevřeš oči a nový úhel pohledu… Děkuju!

Užívej si vědomě života. Miř do sfér, kam tě srdce táhne a kde cítíš, že je tvé poslání. Hodně štěstí!

S láskou

Renata Vodehnalová
Učím lidi najít rovnováhu mezi fyzickým světem, ve kterém je spousta radostí ale i starostí, nedostatku i přebytku, shonu a konzumu a jejich vnitřním duševním životem – tak aby se jim žilo dobře a s lehkostí. Jsem žena, manželka skvělého muže, maminka tří dětí a nadšená studentka receptu na šťastný život. Více o Renatě se dozvíte zde. >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.